Vlk obecný

Stručně : Vlci loví ze 61%Jeleny a ze 31% divoká prasata. Jí ale taky hmyz, rostlyny a malé živočichy. Loví většinou ve smečkách, ale objeví se i vlci samotáři. Jako první žere ulovenou kořist vlk alfa. Kořist většinou vystopují, nebo zvětří.

Normal:

Vliv vlka na populaci kořisti Ekosystém je velmi složitý a propracovaný systém, ve kterém vše souvisí se vším. Narušení kterékoli jeho části může vést až ke kolapsu celého systému. Činnost vlka jako predátora má, stejně jako ostatní součásti systému, dalekosáhlý význam.
Nebudu se zde zabývat širšími souvislostmi, které jsou velmi složité, zaměřím se pouze na jevy přímo způsobené vlky.

Sanitární efekt
Vlci loví selektivním způsobem (viz článek Lov) takže drtivou většinu jejich kořisti tvoří zvířata mladá, stará, nemocná nebo jinak handicapovaná.
Lovení zvířat která onemocněla nakažlivou chorobou je pro populaci kořisti velmi užitečné - zabrání to rozšíření nemoci na zbytek populace, která by v případě stádních zvířat mohla být brzy nakažena téměř celá.

Odlovení zvířat zraněných nebo slabých neznamená pro stádo žádnou škodu a dotyčné zvíře je ušetřeno trápení, kterému by bylo jinak vystaveno. Tato zvířata jsou navíc pro stádo bezvýznamná, protože nemohou přispět k rozmnožování a pouze ubírají místo a potravu silnějším a schopnějším jedincům.

Neoddiskutovatelná je významná role vlků v procesu přírodního výběru. Jedinci s nevhodnými rysy (např. pomalí, hloupí atd.) jsou uloveni, tím pádem se nerozmnoží a příslušná vlastnost se nepřenese na potomky. Naopak jedinci s vhodnými vlastnostmi (rychlí, s dobrými smysly atd.) přežijí a tuto vlastnost přenesou na své potomky. Ti mají díky tomu větší šanci přežít a přenést tuto vlastnost zase dál. Díky dlouhé době po kterou vlk a jeho předci ovlivňovali populaci kořisti je jasné, že tím umožnili vznik mnoha vlastností a schopností těchto zvířat (např. rychlost běhu, ostražitost, hbitost, obranná formace pižmoňů atd.). To lze potvrdit tím, jak jednoduše vlci uloví domácí zvíře v porovnání se zvířetem volně žijícím. Vlci žerou velké i malé savce,obratlovce,hmyz i rostliny.

Regulace populace kořisti
Pokud se populace kořisti nemá přemnožit a má zůstat stabilní, musí zahynout zhruba stejně tolik jedinců, kolik se jich narodí a přežije první rok.
Kromě vlků má na kořist pochopitelně vliv celá řada dalších faktorů (nemoci, podvýživa), ovšem ve zdravém ekosystému jsou to právě vlci, kteří mají největší vliv.
Pokud kořist přestane být lovena vlky, dojde rychle k jejímu přemnožení (neberu v úvahu lov lidmi). Poté velká část populace zahyne v důsledku chorob nebo podvýživy a celé se to bude opakovat znovu a znovu.

Význam úlohy vlků se velmi liší případ od případu. Pokud je např. počet kořisti velký, nebo naopak počet vlků malý, nedokáží vlci její populaci regulovat. Velký vliv má také druh kořisti - velkých zvířat stačí ulovit mnohem méně, než zvířat malých.

Úlohu predátora může převzít člověk i když v praxi se ukazuje, že ne vždy to je tak jednoduché (viz např. přemnožení černé zvěře v našich lesích). Člověk však nedokáže tak dobře vybírat slabé kusy a výsledkem je méně kvalitní populace.

O vlcích si spousta lidí myslí, že loví pro zábavu. Lov pro zábavu je ovšem pouze lidská doména, vlci loví jen když mají hlad. Vlk stráví získáváním potravy téměř jednu třetinu svého života a je k lovu dokonale přizpůsoben. Kořist dokáže ucítit na vzdálenost až tří kilometrů, má výborný sluch a dokáže se skvěle orientovat ve stopách. Při hledání potravy dokáže urazit až několik stovek kilometrů. Kořist může pronásledovat i několik kilometrů a vyvinout při tom okamžitou rychlost až 60 km/h. Díky kolektivnímu způsobu lovu dokáže vlčí smečka ulovit zvíře vážící i přes 500 kg.

Druhy kořisti
Hlavní složku potravy tvoří většinou vysoká zvěř, ale v době nouze uloví vše co neuteče, neuplave nebo neuletí. Další důležitou složkou potravy jsou malí myšovití savci a hmyz. V severských oblastech se hmyz významnou součástí potravy stát nemůže, ale ve stepích vlci hmyz vyhledávají. Kromě červeného vlka tvoří rostlinná strava jen velmi malou část potravy.
Konkrétní druh kořisti závisí hlavně na nabídce kraje a ročním období. Vlci mají tendenci ke specializaci na určitý druh kořisti. Někteří jedinci, nebo dokonce celé smečky, se specializují na vyhledávání mršin, jiní loví lidmi chovaná zvířata nebo třeba drobnou zvěř. Nejznámějším typem specializace jsou kopytníci jako los, jelen nebo srnec v Evropských a Amerických lesích.

V případě velkých zvířat se kořistí vlků stávají nejčastěji nemocná, stará, nebo velmi mladá zvířata. Samozřejmě to neplatí ve všech případech, kořistí se může stát i zvíře v nejlepší kondici. V případě že populace vlků je malá a nebo je nadbytek kořisti, loví všechna zvířata bez rozlišení věkových tříd.

Ve skutečnosti vlci útočí především na zvířata která se chovají nějak divně. Většinou uloví jen tolik zvěře, kolik potřebují, ale v období odchovu mláďat někdy loví i nadbytečně, aby se mláďata naučila lovit. Nikdy však nezabijí všechnu zvěř která se v oblasti nachází. Když je některé zvěře málo, mohou přestat s jejím lovem do doby, než se dostatečně zvýší její početní stavy.

Technika lovu
Vlci nemohou riskovat jakékoli poranění, to by pro ně mohlo znamenat život ohrožující handicap, proto upřednostňují kolektivní způsob lovu. Jeden nebo několik vlků sleduje stádo a poutá na sebe jeho pozornost, zatímco zbytek smečky stádo obklíčí. Jakmile je stádo obklíčeno vyvolají v něm paniku a donutí k běhu. Silnější zvířata ztratí odvahu a opustí ta slabá, která by za normálních okolností chránily. Právě na tento okamžik vlci čekají. Vyberou zvíře, které se chová nějak zvláštně, a otestují ho během. Pokud zjistí, že je vhodnou kořistí, oddělí jej od stáda a začnou ho štvát. Při štvaní běží vlci v řadě za sebou - když se ti v čele unaví, vymění si místo s těmi vzadu. To smečce dovoluje udržovat vysoké tempo po dlouhou dobu, čímž donutí kořist vydat velké množství energie. Velká rychlost, kterou dokáží vyvinout, dává kořisti jen malou šanci na únik. Při štvaní vlci útočí na slabiny, břicho, nohy a čumák kořisti. Když kořist zeslábne vlivem ztráty krve a únavy, strhnou jí na zem a zadáví.

Velmi důležitým momentem lovu je okamžik střetnutí. Vlci a kořist mohou zůstat nehybně stát a upřeně se na sebe dívat. V zápětí se může kořist otočit a odejít, vlci mohou odběhnout pryč, nebo mohou zaútočit a kořist během okamžiku zabít.

Při lovu vlci používají různé strategie. Svojí taktiku mění podle terénu a druhu kořisti. Na kořist útočí proti větru, aby nabyli odhalení dříve, než se stačí dostat dostatečně blízko. Při lovu používají vyšlapaných cestiček, což jim šetří energii a umožňuje vyvinout větší rychlost. V zimě běží za kořistí v její vlastní stopě, takže se nevysilují a nezpomalují prošlapáváním cesty ve sněhu. Ideální pro lov je firnový sníh, která je natolik pevný, že vlci mohou běžet po jeho povrchu, zatímco kořist se do něj boří. To jí stojí mnoho energie a značně jí zpomaluje.

Svoje teritorium velmi dobře znají, mohou tedy využívat různých zkratek a jiných terénních výhod. Často také dokáží odhadnou, kudy stáda zvěře potáhnou a na vhodném místě si na ně počkají. Přestože strategie lovu je téměř dokonalá, 9 z 10 útoků je neúspěšných.

Když vlk uloví kořist, může najednou sníst až 9 kg masa. Průměrná spotřeba je 2 kg masa na den, přičemž vydrží i několik dní úplně bez potravy. Díky dokonalé hierarchii se i v době nouze nažere celá smečka (kromě bezprávného jedince omega).

Vlci někdy části kořisti zahrabávají, aby je mohli sníst později. Tlapami vyhrabou do země díru, dají do ní maso které chtějí schovat, celé to zahrnou vyhrabanou půdou a udusají čenichem. Toto však není příliš účinný systém. Zásoby jsou většinou objeveny a snězeny jinými zvířaty.

Vlci se orientují zejména na slabší a handicapované kusy. Nepohrdnou ani drobnými zvířaty a mršinami. Procentuální složení jejich potravy se řídí momentální potravní nabídkou.Vlci se živí hlavně savci (jeleni 64% kořisti, prase divoké 31%), ale nepohrdnou vlastně ničím, co dokážou ulovit. Nevyhýbají se ani mršinám či rostlinné potravě (různé bobule). Ve způsobech jejich obživy lze hledat důvody, proč je vlk lidmi od nepaměti tak nenáviděn a pronásledován. Vlci jsou velice schopní lovci, ale jako každý predátor musí hospodařit s vlastní energií (přes veškeré nesporné lovecké schopnosti je asi 90% útoků neúspěšných). Proto dávají přednost snadné kořisti, jakou jsou například domácí zvířata nebo stáda nechráněných ovcí na pastvě. To, že v minulosti měli vlci mnoho příležitostí živit se i lidskými mrtvolami, by mohlo být dalším důvodem pro nevraživost člověka vůči těmto šelmám. Není však popsán případ, že by vlčí smečka napadla živého člověka, tyhle historky patří zpravidla do říše bájí a pověstí. Může se ovšem stát, že na člověka zaútočí vlk nakažený vzteklinou, pravděpodobnost je však mizivá.

Vlk nemá sílu v tlapách, aby kořisti zlomil vaz jedním úderem, jeho síla je v dokonale propracovaném systému lovu (loví převážně v noci), při kterém má každý člen smečky svoji přesnou roli. Pokud si smečka nemůže vybrat osamocenou kořist, oddělí od stáda ten nejslabší kus. Docílí toho tím, že část vlků stádo obklíčí a další je znepokojují tak dlouho, až stádo nad sebou ztratí kontrolu a dá se na útěk. Silnější kusy se těm slabším rychle vzdálí a to je příležitost pro vlky. Štvou vyhlédnutou křist, dokud ji maximálně nevyčerpají. Sami přitom hospodaří se svými silami a ve štvanici se střídají, nikdy se za obětí neženou všichni vlci najednou. Až je kořist vyčerpaná a zastaví se, nastává poslední fáze lovu. Odpočatí vlci ji chytáním za ocas nebo nohy strhnu na zem a zakousnou ji. Tímto způsobem dokáží vlci ulovit zvíře, které je mnohonásobně těžší než oni sami. Při konzumování kořisti se dodržuje hierarchie, takže první se nažere vlk Alfa.

Přítomnost vlků pomáhá udržovat optimální stav populace kořisti, podle některých údajů tlumí vlci i rozšíření vztekliny. Trofeje zvěře z území, kde žijí vlci, jsou hodnotnější, než z území vlků prostých. Je to důsledek selekčního tlaku predátora na populaci lovené zvěře.